Bennewitzovo kvarteto a jeho intelektuální Mozart a Dvořák

Sobotní večer festivalu Lípa Musica s podtitulem Pocta Bennewitzovi měl za dějiště zámek v Doksech, ve městě, kde Antonín Bennewitz, vynikající houslista a pedagog, strávil poslední čtvrtstoletí svého života. Protagonistou večera už proto bylo vynikající, leč neokázalé Bennewitzovo kvarteto.

Bennewitzovo kvarteto otevřelo koncert Mozartovým Smyčcovým kvartetem C dur známým též pod přízviskem Disonantní. Toto zejména v úvodu velmi nemozartovské dílo je zároveň možno považovat za dílo velmi nadčasové a na dobu svého vzniku průkopnické. S klidem by mohlo být pokládáno i za o několik desetiletí mladší muziku. Na Mozarta šlo o kus poměrně intelektuální a multiplánový. Netypického zde bylo poměrně dost, obsažena byla i vnitřní náladovost hraničící s beethovenovskou hysterií. V předznamenání vět se mění tónorody, hlavně se však jedná o dílo v porovnání s ostatními autorovými kvartety minimálně skočné. Tyto charakteristiky jsou platné především pro úvod první věty a pro druhou větu kvartetu v andante cantabile. Netypičnost a nečekaná intelektuálnost díla byla přítomna i v následném menuetu, který jinak odkazoval na Josepha Haydna, jemuž Mozart věnoval celý cyklus smyčcových kvartetů. Na menuet zde bylo ale přítomno nečekaně mnoho dramat, jeho zdánlivá dezorganizovanost a nečekaná výbušnost opět evokovala zmíněného Beethovena. Zkrátka to byl velmi těžko čitelný Mozart, který k posluchačům neplyne tak nějak automaticky, nýbrž jej divák musí pomalu kousat. Pokud byste tedy hledali v díle co nejčistšího Mozarta, objevili byste jej až v poslední větě napsané v allegro moltu, opět ale ne ve všech jeho pasážích.

Hra Bennewitzova kvarteta byla navzdory disonantnosti díla, nebo právě proto, vysoce organizovaná, synchronizovaná a přesná. K těmto charakteristikám je třeba přidat též muzikální bezchybnost, ctění nálad skladeb a zároveň velmi zralé a vyspělé temperování.
Mozartův kus byl v repertoáru večera vystřídán Smyčcovým kvartetem G dur Antonína Dvořáka. Velmi plný a hutný Dvořákův kvartet, dopřávající instrumentální nápaditosti všem obsazeným nástrojům, v sobě nese jisté znaky modernity. Výrazné party věnuje i viole a violoncellu, které zde má nezvykle dramatické a autonomní linky. Zmíněná modernita skladby se projevuje především značně diferencovanými sděleními a mnohovrstevnatostí jednotlivých vnitřních dramat a monologů uvnitř díla i jednotlivých vět.

Velký a hutný obsah peripetií tak byl typický pro obě uvedená díla, Mozarta i Dvořáka. Bennewitzovo kvarteto svou interpretací tuto náročnou literaturu dokázalo prohloubit a výsledkem tak byl až nečekaně intelektuální zážitek. Ten byl podtržen u Dvořáka už skvostným vygradováním první věty i obdobně propracovanými pasážemi uvnitř ní.

O autonomních violoncellových partech již byla řeč výše. Ty byly ještě nosnější v následujícím Adagiu ma non troppo, ve kterém až vtipně nárazově do cellových vibrací vstupovalo pizzicato druhých houslí, aby se následně tyto role v dalším plánu vyměnily. Antonín Dvořák tím ředil a rozbíjel okamžiky vznikajícího patosu, který by ale jinak v adagiu nikomu nevadil. Skladatel v díle neustále nacházel nové figury a jejich aktuálního přenosu do atmosféry sobotního večera si očividně užívalo i Bennewitzovo kvarteto, které lze jen pochválit za náročnost, neprvoplánovost a ochotu si tak udělat svou práci náročnější, než pokud by sáhlo po „provařenějších“ kusech. Okamžitého efektu by dosáhli kupříkladu s Malou noční hudbou a Dvořákovým Americkým kvartetem, které se dobře hrají a jednoduše poslouchají. Divák se v nich lehce najde a identifikuje se tak rázem se svým očekáváním od programu večera. Místo toho se šlo za efektem náročnějším a oscilujícím.

Ona oscilace nad náročnější psychologií provedených děl géniů Mozarta a Dvořáka se Bennewitzovu kvartetu dařila dokonale. Hra členů kvarteta byla nade vším. Přitom věrně pojímala předlohu i náležitě přidávala temperament tam, kde to bylo na místě. Party skladatelů však zůstávaly pomyslným vyšším principem, kvarteto věrně ctilo autory, netlačilo na pilu a nesnažilo se v přemotivovaném výkonu zbytečně podtrhovat výrazné myšlenky obsažené v dílech. Muzikantům se podařilo ve skvělé interpretační kvalitě, ve vší noblesnosti, leč neokázalosti, vzdělat své posluchače.
Z dramat způsobených velmi temperamentním programem, jež podtrhovala velmi efektní a až silová závěrečná věta Dvořákova díla, Bennewitzovo kvarteto svedlo diváky jemným a krátkým přídavkem odkazujícím na Bachův chorál Ó, vzejdi krásné světlo mé. Diváky kratičký přídavek dostal zpátky na zem, aby se mohli vrátit nerozrušení domů. Jinak ale za nezvykle intelektuální sobotní večer a za vzlet k interpretačním výšinám nelze neděkovat, bylo to výborné.

Tomáš Cidlina / Operaplus.cz