Krása opravdu přišla

Na svatého Václava se kostel svatého Vavřince v Jezvé zcela zaplnil posluchači, kteří patrně dychtili po hudební kráse. Propagační materiály festivalu Lípa Musica totiž slibovaly koncert z tvorby Johanna Sebastiana Bacha pod názvem Krása přichází…

Bachovo dílo jistě poskytuje dobrý materiál pro realizaci tohoto bohulibého dramaturgického záměru, ale měl jsem trochu obavy, že výsledek může být poněkud jednotvárný. Celý večer se skladbami, které jsou sice úžasné, ale podobají se na první poslech jedna druhé? Všechno ale bylo nakonec jinak. Když si paní Barbara Maria Willi osahala místní varhany a poté si s proslulým německým tenoristou Markusem Brutscherem  vyzkoušeli veškeré podmínky pro uvažovanou produkci, zasáhli do skladby programu měrou větší než malou. Při vstupu do kostela jsme obdrželi papírek s novou verzí, kde už nebyl jenom Bach, ale přibyli ještě další barokní mistři.

Koncert začal poněkud nečekaně: za zády publika zazněl od kostelních vrat Svatováclavský chorál z dvanáctého století v podání účinkujících a ředitele festivalu Martina Prokeše. Zpívajíce kráčeli středem k oltáři, vepředu nesli svíčku, diváci žasli. Je přeci 28. září, svatého Václava, hodí se to velmi. Pak jsme vyslechli nezbytné projevy moderátora a pana krajského hejtmana. Naštěstí jsou promluvy v každém ročníku festivalu stále kratší a kratší. :o)

Má obava z jednotvárného programu byla pryč. První číslo, árii „Mein Tröster ist nicht mehr bei mir“, pan Brutscher odzpíval před oltářem za doprovodu varhanního pozitivu. Druhý kousek od Henryho Purcella pěl sólo bez doprovodu a paní Willi mezitím vyběhla na kůr, kde vzápětí provedla skladbu Voluntary G Dur, dílo Williama Boyce (1711–1779), během které zdolal schody i pan B., takže mohli okamžitě společně přednést recitativ a árii z Händelova oratoria Mesiáš. Pak se rozlehlo kostelem dunění, které evokovalo vzpomínku na průlety amerických bombardovacích svazů při náletech na Drážďany: paní Willi bohatě využila nejdelší píšťalu vzácných varhan v preludiu C Dur Johanna Pachelbela. Program pak pokračoval opět v přízemí Bachovými skladbami. Nejprve sólovou kantátou „Ich habe genug“ z roku 1728, komponovanou původně pro sólový bas, hoboj a smyčce a pak během doby různě přepracovávanou. Ta měla být prvním pěveckým číslem původního programu. Autor textu je neznámý, tématem je touha po smrti jako po vysvobození z tohoto bídného světa.

Mám již všeho dost! Spasitele, naději zbožných, vzal jsem do své dychtivé náruče
Mám již všeho dost! Spatřil jsem ho; má víra mi přitiskla Ježíše k srdci; teď přeji si ještě dnes s radostí
odtud uniknout.

Když se tak tenorista vyznal z touhy po smrti, dostal jsem intenzivní pocit, že se oba účinkující teprve dostatečně uvolnili. Je jistě nepříjemné, když se před koncertem na místě zjistí, že nepůjde všechno realizovat podle plánu. Projev pana Brutschera působil sice vysoce profesionálně, ale měl jsem pocit, že občas (jak muzikanti říkají) „tlačí na pilu“, hlavně v koloraturních pasážích. Paní Willi se musela potýkat s nedostatečně ladícími varhanami a zpěvákovi falešný doprovod určitě na jistotě také nepřidal. Varhany v Jezvé jsou velmi ceněné a mezi varhanáři a varhaníky proslulé, ale hraje se na ně při jejich technickém stavu asi obtížně.

Poté, co umělci opustili kůr, dokončili koncert skvělým způsobem. Při árii „Ich habe meine Zuversicht“ už byl kontakt s publikem dokonalý. Dva přídavky, ovace vestoje.

Takže krása opravdu přišla…

autor: Karel Tampier