Mysterium času
Jiráskovo divadlo v České Lípě se v úterý 24. října celkem slušně zaplnilo diváky, kteří dychtili spatřit, co je Pražský komorní balet schopen vytvořit na téma ČAS. Rok a půl po smrti svého zakladatele Pavla Šmoka (1927 – 2016), čtrnáct let po jeho odchodu do důchodu, po více než padesáti letech existence a občasné skoroneexistence se současní protagonisté souboru chopili tématu, ke kterému asi mají z vlastní zkušenosti co říci. Výraz mysterium vykládá chytrý slovník cizích slov jako „tajemný kultovní obřad jen pro zasvěcené, tajné učení“ nebo jenom jako „tajemství“, ale též jako „žánr středověkého náboženského divadla“. Co jsme nakonec viděli? Ne středověké, ale pěkné moderní divadlo, kde dění na jevišti chvílemi připomínalo i tajemný obřad. Večer obsahoval tři inscenace, ve kterých hrál čas, nebo spíše Čas hlavní roli.
V první se představili Jitka Tůmová a Patrik Čermák v jakémsi velmi moderním pas de deux: on a ona, sblížení, nadšení, odpoutání. Teď, tady; a to je všechno, stačí sedmnáct minut. Ovšem sedmnáct minut intenzivního tanečního pohybu s prvky místy velmi artistními. Hudbu složil Marek Pavlíček, podle mého názoru silně působivou; vedle proslulého Kabeláčova opusu číslo 31, jenž pak zazněl ve druhé polovině večera, nijak nezanikla. Kompozice nesla název Teď 2, tedy Teď na druhou. Tomu se i vtipně podřídila scéna Valentiny Hejdové. Pouhá dvě polopropustná zrcadla na kolečkách, která aktéři mohou všelijak nastavovat a v nichž se jejich postavy tu odrážejí, tu jsou skrze ně vidět. Dvakrát dvě, dvě na druhou. Aby se to ukazovalo divákům správně, musí být osvětlovač velmi pozorný, svítit tu před, tu za zrcadlo. Byl pozorný; Karel „Karlos“ Šimek se jmenuje. To uvádím pro případ, že byste si potřebovali na něco pěkně posvítit.
Druhý kus nesl název Chvilka POEzie (nemyslete, že jsem si nechal omylem zapnutý capslock, to je tam schválně, to je právě ten hlavní fór!). Edgar Allan Poe, havran, never more, zábavná morbidita, víte? Na scéně je hlavní hrdina a troje dveře. Ty se neotvírají díky vtipné scénografii Petra Siedlaczeka, ale jsou tvořeny svislými pružnými pásy, takže se jimi další figury mohou pouze doslova „hrnout“. Přihrnuly se tři v černých cylindrech a všelijak omezovaly hrdinu, který se stále zoufale snažil udržet v provozu své jojo. Ještě tam měli vozík na mrtvoly a kolečkové křeslo. Pestré a virtuózní taneční kreace na míchanici hudby Jaroslava Ježka a Bedřicha Nikodéma vyvrcholily poletujícími havraními brky a v závěru nechyběla ani mrtvá nevěsta. Zkrátka POEzie. Cituji z tištěného programu: „S čekáním přichází nejedna kratochvíle, třeba i smrt“. Obecenstvo černý humor v moderním tanci radostně přivítalo, ba došlo i na výkřiky a obdivné hvízdání.
Po přestávce následovalo dílo závažnější, podle nějž se i celý večer jmenoval. Hana Polanská Turečková vytvořila náročnou choreografii na skladbu Miloslava Kabeláče Mysterium času. Je dobře, že se postupně zbavujeme předsudků a že českou hudbu ve světě už nereprezentují jenom skladby Dvořákovy, Janáčkovy a Martinů, ale bohudíky nastupují úspěšně i další skladatelé. Kabeláč (1908 – 1979) je jedním z nich. A je dvakrát dobře, že náš festival využil možnost předvést jeho dílo v atraktivním spojení s vrcholným tanečním uměním. Navíc kromě původní Kabeláčovy hudby zazněla také Introdukce mladého Jana Bubáka (*1982). Celek byl velmi působivý, záměr postihnout chápání koloběhu života a smrti se vydařil. Závěrečné virtuózní dámské sólo diváky přibilo do sedadel. A to vůbec ne proto, že tanečnice končila téměř nahá.
Dramaturgie festivalu Lípa Musica je rok od roku lepší a zajímavější. Večery, které nejsou jenom pouhým koncertem, ale kombinují muziku s dalšími Múzami, jistě mohou přivábit nové diváky. V době, kdy stále více ve všech oborech převažují trendy k vizuální prezentaci, asi není jiná cesta rozumná a možná. A snad si jednou budou návštěvníci koncertů vybírat pořady hlavně podle zajímavého obsahu a ne na základě toho, že o účinkujícím umělci četli v bulvárním tisku.
Karel Tampier
