Tři podoby prožitku s Evou Urbanovou (přidána ukázka)

V případě mnoha generací pěvců tvořících v dobách předcházejících éře záznamové techniky se můžeme pouze dohadovat o skutečné povaze a intenzitě jejich projevu a opravdovou podobu výkonů rekonstruovat jen s kolísavou přibližností. Vlivem bezpočtu hudebních nosičů dnes naopak není sebemenším problémem vyslechnout během několika hodin desítky špičkových interpretů celého světa ve výběru dle vlastní libosti a přiblížit se tím působení jejich umění. Avšak pouze přiblížit. Sebelepší záznam podaný nejmodernějším reprodukčním systémem nám může nabídnout toliko odraz někdejšího výkonu, a to zpravidla jen v jedné – pěvecké rovině, byť ta je samozřejmě tou nejdůležitější a zcela nenahraditelnou. Opera je nicméně žánrem jevištním a celkový dojem spočívá ve spojení všech jeho složek. Jakkoliv stojí na prvním místě hlas, platí, že skutečné hvězdy se na operním nebi zjevují tehdy, objeví-li se umělec schopný dát ztvárňované postavě opravdovost a plnost i v jejím životě divadelního večera. Pak dostává smysl i samo operní umění. 


Je nad veškerou pochybnost, že takovým typem umělkyně obdařené mimořádným hlasem a současně schopností sugestivního hereckého projevu je právě Eva Urbanová. Tešme se proto ze skutečnosti, že máme tu výsadu vídat ji živě v představeních, jimž dává svým plným uměleckým nasazením náboj, spád a říz. Odložme všechna CD a jiné rádoby dokonalé záznamy z našich sbírek a ohlédněme se na chvíli za živými zážitky, které nám byly dopřány díky této pěvkyni.
Můj první obraz bude patřit Evě Urbanové monumentální. Jak jinak označit její kněžnu Libuši, jíž ztvárňuje na jevišti Národního divadla od roku 1995! Vzpomínám na 28. říjen onoho roku, kdy mi televizní záznam nabídl první setkání s jejím uměleckým výkonem. Již od samého počátku bylo zřejmé, že má český národ na vyšehradském stolci opět vladařku, jejíž autoritě může důvěřovat. V současné inscenaci uplyne mnoho minut, než kněžna prvně zpívá, přesto Libuše – Eva Urbanová po celou dobu ovládá jeviště a „všechen lid“ svým soustředěným herectvím odrážejícím úplné ztotožnění s rolí, svou důstojností matky národa, převahou nad sebou samou, nadpozemským klidem, neb, jak víme, „Libuši vodí bohů hlas“, a konečně velkolepým heroickým vzepětím v okamžicích volby vladaře a proroctví budoucím pokolením. Ano, jen pěvkyně s mimořádným darem může dát Libušinu proroctví obsah, jaký zamýšlel autor a jejž očekávají ti, kdo se touto operou posilňují a dovedou vnímat její smysl.
O dynamičtější podobě této umělkyně podá svědectví druhý obraz zpodobňující Evu Urbanovou vášnivou. Mně osobně nelze zapomenout na bouřlivý červnový večer roku 2000 v Litomyšli, kdy spolu s ideálními představiteli dalších rolí Smetanova Dalibora vytvořila emocemi zmítanou Miladu. Zatímco vítr zlověstně vzdouval ozdobnou drapérii festivalových kulis, odvíjelo se v obdobných poryvech a vzedmutích citů, tužeb a záští také celé představení. Od úvodní žaloby plné dštění hromů a ohně na jméno bratrova vraha, přes hluboce pohnutou prosbu u králových nohou o jeho omilostnění, jásavou naději v Daliborovo osvobození až po slavný výtrysk koncentrované vášně v árii „Jak je mi“, která tehdy vskutku prorazila až k noční hvězdné obloze, a pochopitelně vrcholnou žalářní scénu jsme měli před sebou Miladu naplňující veškerá naše očekávání. Přestavení jsem tehdy opouštěl s naprostým nadšením a současně poněkud i obavami, zda se mi ještě kdy podaří prožít Dalibora v takovém podání.
Možná poněkud překvapivě po dvou až sošně velkolepých ohlédnutích bude třetí výjev z díla Evy Urbanové náležet pěvkyni niterné. Kromě exaltovaných rolí bojovnic, hrdinek a osudových hybatelek děje totiž její hlas a interpretační cit dovolují s přesvědčivostí vyjádřit i pasáže lyrické, meditativní, křehké. Ať již jako Mařenka či Rusalka nebo hrdinka světové zpěvohry v okamžiku přemítání, kupříkladu modlící se Tosca či Leonora, nabízí další rozměr svého umění, který dovolí pianu a měkce klenutým frázím obohatit charakter postavy a posluchačům sdílet intimní prožitek.  

Autor: PhDr. Ondřej Tikovský, Ph.D.