Zittau, Johanniskirche

Pozdější hlavní farní kostel nejsevernějšího královského města Čech byl postaven kolem roku 1230 jako johanitská pozdně románská svatyně. Údaje o jejím zasvěcení kolísají mezi Jany Křtitelem a Evangelistou. V letech 1485–1504 byl přestavěn na pozdně gotické halové trojlodí se dvěma shodnými věžemi v západním průčelí. Od 16. století sloužil luteránům. Velkou opravou spojenou s obměnou vnitřního zařízení prošel v letech 1704–42, v závěru zde byly instalovány velké varhany od nejslavnějšího saského barokního varhanáře Johanna Gottfrieda Silbermanna (1683–1753). Při bombardování Žitavy císařským vojskem 20. 7. 1757 byl Jánský kostel jedním z nejvíce zasažených objektů: z jižní věže a trojlodí zůstaly jen části obvodových zdí, severní věž se zachovala bez střechy. Výstavba nového kostela začala roku 1766, vzhledem k finančním problémům se ale táhla několik desetiletí. Nově budovaný kostel částečně překračoval základy původního, což způsobilo problémy zejména u jižní věže, která se před dokončením začala naklánět (do roku 1832, náklon činí 104 cm od svislé osy). K řešení tohoto problému a k úplnému dokončení stavby byl roku 1833 pozván pruský dvorní architekt Karl-Friedrich Schinkel (1781–1841). Ten zamítl plánované zakončení jižní věže vysokou špicí a dovolil na ní jen nástavbu bytu věžníka. Podle jeho plánů bylo dostavěno západní průčelí kostela, které integruje původní, novogoticky upravenou severní a novou jižní věž. Schinkel zřejmě ovlivnil i klasicistní provedení interiéru kostela, jemuž dominuje kopie Thorwaldsenovy sochy žehnajícího Krista na hlavním oltáři. Žitavský Jánský kostel tak spolu s Mikulášským kostelem v Lipsku (Leipzig) a dómem v Postupimi (Potsdam) náleží k nejvýznamnějším sakrálním představitelům tohoto stavebního slohu v Německu. (www.hrady.cz)